Byl jednou jeden král a královna. Seděli spolu na verandě před zámkem a pili kávu.
Na verandu vyskočila žába. Královna vykřikla a chtěla po králi, aby tu žábu zabil nebo vyhodil.
Žába řekla králi: „Nevyháněj mě, přinesu vám štěstí. Král se zamyslel. Královna se rozzlobila a odešla do svého pokoje. Král posadil žábu před sebe na stůl a zeptal se: “Jak to myslíš?“
Źába odpověděla: „ Nech mě bydlet ve vašem parkovém jezírku. Co se týče štěstí, počkej a uvidíš.“
Král nechal žábu bydlet v jezírku uprostřed parku. Královně to nevadilo, protože žába se jí moc neukazovala.
Pak se nějakou dobu nic zvláštního nedělo. Asi po roce král ztratil trpělivost a zašel k jezírku za žábou.
„Tak kde je to štěstí, co jsi nám slibovala? Dosud se nic zvláštního nestalo.“
„Mohl bys vidět štěstí i v tom, že se nic neděje. Tví poddaní budou tvou vládu chválit ještě dlouho po tvé smrti,“ odpověděla žába.
„Takovéhle štěstí jsme mohli mít i bez tebe,“ řekl král. Druhý den vzal síť, vytáhl žábu z jezírka a hodil do lesa.
Den nato napadl zemi sousední král. Vojskům se vůbec nedařilo, potom padl král do zajetí. Nepřátelé obsadili zemi i zámek. Královna ze zámku utekla a šla do lesa hledat žábu. Nemohla ji nikde najít. U potoka potkala ropuchu.
„Nevíš, kde bych mohla najít žábu, která mluví?“ zeptala se.
„To nevím,“ řekla ropucha. „Tady v lese určitě žádná taková žába nebydlí. Ale možná by mohla bydlet v moři.“
„Copak v moři žijí žáby?“
„Obyčejné žáby v moři nežijí. Ale v paláci mořského krále, který vládne všem vodním tvorům, by se nějaká žába najít mohla.“
„Jak se dostanu k moři?“ zeptala se královna.
„Běž pořád podle vody. Tak se k moři dostaneš určitě.“ řekla ropucha.
Královna se vydala podle potoka. Po nějakém čase ústil potok do řeky. Královna teď šla podle řeky. Pak se řeka stékala s jinou řekou, a to tak, že královna byla mezi nimi. Nevěděla, jak dál. Na louce se pásla kráva. Královna k ní přišla a zeptala se.:
„Krávo, nevíš, jak se dostanu na druhou stranu řeky?“
Kráva odpověděla: „Musíš jít kousek zpátky proti proudu. Tam je most.“
„To jsem ale kráva, že jsem na to nepřišla sama.“ zvolala královna. „Děkuji ti.“
Královna šla kousek zpátky, našla most a přešla řeku. Pak pokračovala podél řeky až k moři. Na břehu moře potkala kraba. Zeptala se ho:
„Nevíš, kde má palác mořský král?“
„Mořský král má palác na dně uprostřed moře. My krabi žijeme na pobřeží, ale jistě potkáš někoho jiného, kdo by tě tam zavedl.“
Královna si začala z naplaveného dřeva stavět vor. Moc jí to nešlo, ale po nějaké době ho postavila. Ze svých šatů udělala plachtu. Pak si nasbírala zásoby jídla a pití a vyplula na moře.
Na moři potkala delfíny.
„Delfíni!“ zavolala na ně: „Nevíte, kde má svůj palác mořský král?“
Delfíni jí odpověděli, že ji tam zavedou. Přivedli ji na dno moře do paláce mořského krále. Ten ji přivítal a ubytoval ji v krásných komnatách. Ráno se jí zeptal, proč k němu přišla.
Královna mu vyprávěla, co se jí přihodilo: „Hledám žábu, která mluví lidskou řečí.“
Mořský král řekl: Tady není žádná taková žába, ale možná o tomo bude něco vědět můj syn. Počkej, až se vrátí ze světa.“
Královna tedy nějaký čas žila v paláci mořského krále. Jednou jí mořský král řekl: „Co kdybys zůstala tady u mě. Vzal bych si tě za ženu.“
Královna řekla: „To nejde. Musím se vráti ke svému muži a k svému lidu.“
Po nějaké době se vrátil syn mořského krále. Když uviděl královnu, řekl: „Ta žába jsem já.“
Královna ho poprosila o odpuštění. Syn mořského krále řekl: „Dobře. Vrať se domů, všechno bude zase v pořádku.“
Mořský král poručil delfínům, aby královnu dovezli na břeh tam, odkud se na moře vypravila. Potom se královna vracela proti proudu řek zpátky do svého království. Když se vrátila domů, dozvěděla se, že sousední král se s jejím mužem smířil a válka skončila. Král se vrátil zpět do jejich zámku a všechno bylo zase v pořádku, jenom byl smutný, že se mu ztratila královna.
Když královna přišla domů. měli oba velikou radost. Pak spolu žili šťastně až do smrti.